Hlavní stránka

Už víme, nač si můžeme troufnout
"Známe své hranice," říká vedoucí souboru
Třeboňští pištci Václav Šimeček

 
Skříň plná not

"Je tolik muziky, kterou bychom ještě chtěli s Pištci hrát... Jenomže úpravy a zkoušky vyžadují příliš mnoho času, taky děti už jsou jiné než před deseti lety, navíc nám docházejí síly," sbírá argumenty Václav Šimeček pro to, aby čas od času vyhlásil, že už Třeboňské pištce zruší. "Obvykle nás rozpouští při zkouškách nebo po koncertě," upřesňuje Lenka Sedláková, jedna z nejzkušenějších členek souboru. Na loučení se ale nikdo nechystá. Všichni totiž vědí o jedné skříni, v níž se papíry s notami proměňují v energii. Do sedmadvacátého roku trvání vstoupili Třeboňští pištci mimo jiné s chutí obohatit svůj specifický zvuk novým nástrojem - banjem. "Máme pár countryovek, které by mohly náš repertoár ozvláštnit, a zrovna se k nám po delší pauze vrátil bluegrassový banjista Ota Moravec, jeden ze zakládajících členů souboru," vypočítává důvody Václav Šimeček, který country a zejména blugrass miluje. Hrával je, stejně jako klasiku, folk i folklór. Tyhle žánry má rád - a taky spirituály a gospely. Pár z nich teď právě Pištce zaměstnává. Každé narozeniny Třeboňských pištců může oslavovat více než sto padesát lidí, kteří postupně, ve třech generacích, souborem prošli. Většinu z nich objevila Milena Šimečková: "Učila na základce hudebku a my měli to štěstí, že si nás vybrala. O přestávkách nám nosila noty, vypiplala nás a pak teprve ukázala Vaškovi," líčí Honza Gráf, dnes stavař, který své dlouholeté hraní bere jako skvělou kompenzaci. Podobně na základní školu vzpomínají všichni starší členové: "Kromě flétny jsem hrál i na zvonkohru, míval sem ji ve třídě a spolužáci mi to záviděli," popisuje Karel Dvořák. Jeho sestra Lenka, dnes už Sedláková, připomíná i tehdejší atmosféru malého města: "Každý koncert byl událostí, chodily celé rodiny i s dětmi. Jako malá jsem se hlavně dívala na culíky, které mívala při vystoupení učesané dcera Šimečkových Milena. Dlouhé culíky s červenými mašlemi byly tím prvním, co mě přilákalo," směje se bankovní úřednice, která nyní pracuje v Praze a mívá tam absťák: "Když nejsem s Pištci delší dobu v kontaktu, musím si aspoň pouštět tuhle muziku z desky a v tramvaji se občas přistihnu, jak si přehrávám písničky na neviditelnou flétnu."


V restauraci po natočení druhého CD Hej hou!.

 
Děti se změnily

Teď tvoří Třeboňské pištce soubory dva. Jednotícím prvkem je nástrojové obsazení: všechny druhy zobcových fléten jsou doprovázeny violoncellem, kytarou, zvonkohrou, klávesami a rozličnými bicími nástroji. Dělítkem je věk: mladší členové "dvojky", v níž podle Šimečka musí vládnout přísná diktatura, jsou povinni nastudovat skladby, které na třech deskách vydala "jednička", vystupují v jednotném oblečení a nejlepší z nich mají šanci postoupit ke starším. Nedávno se to povedlo například šestnáctiletým dívkám Jitce Šanderové a Aleně Nohavové. "Nejradši mám klasickou hudbu, v té je pořád co objevovat," říká Alena a Jitka doplňuje: "Jsme asi ve třídě jediné, které muziku těchto žánrů poslouchají a chtějí v ní něco hledat." Poslední generační předěl ovšem zasáhl Pištce citelněji, než byli zvyklí. "Spousta možností, které se za deset let otevřely, děti změnila. Za komunismu jsme vlastně žili jen muzikou, mnohem víc jsme se na ni soustředili, protože nebylo tolik dalších příležitostí, jak něco zažít a dokázat. Teď je to jiné, děti mají široké spektrum zájmů - počítače, cestování, jazyky... I kontakt s rodiči je mnohdy horší, často nemají ani čas přijít na koncert," svěřuje se Václav Šimeček s tím, jak těžko nese pocit marnosti, když žáka měsíce vyučuje a ten mu pak odejde v půli sezóny za jiným koníčkem. "Někdy se bohužel někteří nedostaví ani na koncert a my je pak pracně nahrazujeme. Tahle neserióznost nás trápí, ale když to s těmi dětmi vzdáme, nikdo nám jiné nevycvičí," uzavírá.
 
Vzhlížet k Bachovi

Kdo chce stačit tempu Třeboňských pištců, musí se naučit zhruba sto šedesát skladbiček. Základ repertoáru tvoří renesanční a barokní česká a evropská hudba doplněná o jihočeské lidovky, vánoční písně, latinsko-americké melodie a evergreeny světové populární hudby. Členové souboru mají paměť vycvičenou už od dětství: "Od začátku se to učíme zpaměti. Nejdřív to slyšíme a teprve potom vidíme v notách. Takže když si je pak přečtu, skoro hned to umím zpaměti," líčí studentka zdravotně-sociální fakulty Jihočeské univerzity Helena Květová. "Nikdy jsme nebyli zvyklí na stojánky s notami, leze nám to do hlavy ušima i pohybem prstů," doplňuje Alena. "Mně to leze do paměti všemi smysly," uzavírá Lenka a Václav Šimeček argumentuje: "K folkařům se stojany s notami nehodí. Prostě se postavíme na pódium a jedeme." Dali si za úkol objevovat zašlou krásu lidové písničky. "Velkou výzvou jsou pro nás i staré hudební skvosty. Lahůdkou mezi nimi je Bachův Air, pracovali jsme na něm víc než půl roku a vzhlížíme k němu jako k vrcholu," říká Václav Šimeček o pětiminutové barokní skladbě, která je zatím dechově nejnáročnějším kusem v historii souboru. Podotýká, že Bacha by zřejmě ve snu nenapadlo, že tento "popěvek" se dá pojmout s orchestrem zobcových fléten, neboť to vždy hrály smyčce. A ve stejné souvislosti vzpomíná i Mozarta: " Víme, že za Mozarta se už na zobcové flétny tolik nehrálo, ale zrovna on by to určitě toleroval."


Před Rondelem v Jindřichově Hradci.

 
Vyznívat pozitivně

Výběr a způsob, jak kterou hudbu uchopit, už mají Šimečkovi za léta praxe vyjasněný: nemohou hrát úplně autenticky, ale pietně skladbu rozvinout dál. "Zachovat styly tak, aby baroko znělo barokně, folková písnička folkově, lidovka lidově - na tom si zakládáme. A máme celoživotní zkušenosti, abychom věděli, na co si troufnout můžeme a na co už ne. "Členové souboru jsou milovníky špičkového folku, rockery mezi nimi nenajdete. Je možné obstát před vrstevníky s pozitivní hudbou, když většina ostatních volí muziku opačného vyznění? "Až mě překvapuje, že spousta mých spolužáků programově odmítá v muzice něco hledat. Chtějí při ní vypnout mozek, a proto si ji vybírají tak, aby v nich nic neprobouzela," podivuje se šestnáctiletá Jitka. O jedenáct roků starší Lenka vzpomíná, jak se jí děti smály, že hraje na flétničku. "Já vždycky říkám, kašlete na to, my zkrátka děláme spíš hudbu pro střední generaci," odpovídá Šimeček, který učí na obchodní akademii a ví své: "Těm, kdo od muziky nic nečekají, nemá cenu nic vtloukat do hlavy. O to víc si vážím lidí, které v souboru mám."


Festival Folková růže - u zámku Červená Lhota

 
Na Lochotíně se vznášeli

V naději, že má jejich hraní smysl, je upevňuje ohlas publika i souvislosti, do nichž je hudba zavedla. Vystupovali už také ve Španělském sále Pražského hradu i na Lochotíně před dvacetitisícovým publikem. Na pódiu se setkali se špičkami českého folku, klasicky vzdělanými muzikanty - i třeba s Indiány z Bolívie, skupinou Elán a souborem Lúčnica. Všemi se inspirují, minimálně jejich energií, kterou do koncertu dávají. A taky nástroji: "Nedávno jsem sehnal originální peruánskou flétnu z rákosu. Je hodně obyčejná a musí se doladit, ale určitě ji využijeme," nastiňuje Václav jeden ze způsobů, jak se Pištcům rozrůstá repertoár. Například Helena si nedávno přivezla flétničku z Irska a je tedy zcela samozřejmé, že díky ní do repertoáru Třeboňských pištců přibude nějaká keltská melodie. "Mám tu hudbu ráda, navíc jsem v Irsku zjistila, že ten zvuk, který se mi líbí, často obstarávají velmi levné nástroje," vzpomíná dívka, která ovšem miluje též jazz a blues. A tak se nyní začala učit hrát v hudebce ještě na saxofon. Možná se pro něj za čas najde v programu Třeboňských pištců taky nějaké místo.


Tak to jsme také my, v Kutné Hoře na prohlídce dolů...

 
Víc lidí, víc starostí

Muzika skýtá spoustu možností a pokud jejím svodům podléhá najednou několik desítek lidí, bývá někdy těžké sjednotit krok a udržet směr. Šimečkovi ovšem zcela zřetelně vnímají hranici, za niž už nemá smysl ani pomýšlet. Především stále zdůrazňují, že jsou amatéři - a mají i pár kuriózních příhod, kdy jím to profesionálové nechtěli věřit. "Repertoár souboru roste ve srovnání s jinými kapelami mnohem pomaleji, protože se všemi dětmi začínají úplně od začátku. Oba soubory mají navíc zcela odlišný program, pracná je i příprava hudebního materiálu, protože veškeré skladby je třeba přepsat pro potřeby tohoto netradičního souboru. A k tomu bývá prakticky nemožné sejít se na zkoušce tak, aby nikdo nechyběl... Dalším omezením jsou hranice kraje, protože doprava je pro soubor s tolika členy a nástroji drahá. "Finančně i jinak nás podporuje město Třeboň a jsme za to osvícenému zastupitelstvu velmi vděční, protože díky tomu můžeme pokrýt režii. Snažíme se nezatěžovat rodiny, ale děti u nás hrají v průměru na tři čtyři flétny, dražší nástroje si musí koupit samy - ostatně tím také dokazují svůj vztah k muzice. Žádného dalšího sponzora nemáme, já nemám čas leštit někde kliky a nikdo z rodičů se nám sám nenabídl," shrnuje Šimeček, který je vděčný i bývalému členovi souboru Pavlu Barnášovi, nyní profesionálnímu cellistovi, který se jako spoluproducent podílel na prvních dvou albech Třeboňských pištců a třetí vydal. Původ vydavatelství a agentury Bárny, která v létě pořádá v Třeboni oblíbené folkové festivaly, ostatně lze rovněž hledat u Třeboňských pištců - nejen v hlavní osobě Pavla, ale i v týmu jeho spolupracovníků. Jejich vztahy, které protkaly malé město a daly mu až neobvykle přátelskou atmosféru, se rodily právě v kolektivu Mileny a Václava Šimečkových. "Samozřejmě jim chci svěřit i své děti, protože vím, že jim správně uspořádají žebříček hodnot," podotýká v té souvislosti Lenka Sedláková.


Koncert v Rondelu na zámku v Jindřichově Hradci.

 
K třicetinám čtvrtá deska

Nejpodstatnějším mantinelem je zachovat zvuk souboru, o němž publikum říká, že probouzí sváteční pocity, snad jakési lesklé, křišťálové, možná až vánoční... "Máme už svůj originální zvuk, vlastně jakousi výrobní značku, a ten si chceme uchovat. Nabídnout krásnou muziku pro duši, přednést klenoty staré hudby v takovém provedení, jak je dosud nikdo neslyšel, ale přistoupit k nim s úctou," říká Václav, podle jehož názoru se souboru nejvíc povedlo třetí album nazvané Aj, růže rozvila se. V obdobném duchu by chtěli Šimečkovi sestavit čtvrtou desku, kterou chystají ke třicetinám souboru. Základem budou opět renesanční a barokní tradice v jihočeské lidové písni. " Tím sestoupíme zpět k našim kořenům," vysvětluje. Postupem času udělali další kroky k duchovní hudbě - kostely a kláštery je okouzlují nejen skvělou akustikou, ale hlavně atmosférou. Dalším hudebním experimentům se nebrání, ale berou je s rezervou. "Začali jsme hrát a zpívat i černošské spirituály, ale bereme to jen jako ozvláštnění repertoáru, které lidi může pohladit. Ale na to, abychom napodobili zvuky kapel jako je třeba Čechomor, prostě nemáme." Cítí se být interprety, ne autory. "Na vlastní věci si netroufáme," prohlašuje vedoucí souboru, aby vzápětí připustil, že má zrovna něco rozepsáno. "Jsem angličtinář a mou láskou jsou gospely, něco takového mi zní v hlavě, ale zdaleka to není hotovo," zdůrazňuje Šimeček. Vzápětí podotýká, že má doma i skladbičky bývalých členů Třeboňských pištců Pavla Barnáše a Magdy Heřmanové, které ještě nestihli s manželkou rozpracovat. Ostatně - v té jejich skříni je ještě tolik not...
 

ALENA BINTEROVÁ, MF DNES
časopis Folk & country, únor 2001
 



Zpět na stránku aktualit